Příště se lépe dívej

KDYŽ VALÉRIE POPRVÉ překročila práh domu Norbertových rodičů, první, co musela vytrpět, bylo předstoupit před Ernestínu, mírně se uklonit a srdečně si potřást s její drobnou masitou ručkou.

 Bohužel však stará dáma na ní neudělala žádný valný dojem. Akt jejich seznamování mi líčila  jako nadmíru skličující až ponižující počin, kdy ještě dlouho poté cítila na sobě Ernestínin ulpívající, zkoumavý a silně pochybovačný pohled.

     Stará dáma přijímala návštěvy výhradně ve svém prostorném tmavém pokoji, kde sedávala v koutě na oblíbeném otomanu a v ruce třímala černý hedvábný vějíř. V době, kdy vyzvala Norberta, aby přivedl do domu moji matku, byla již prožraná tolikerými nemocemi, že ač byla věkem relativně mladá, navenek vypadala staře a velmi sešle. Přitom si libovala ve všelijakých líčidlech, především ve světlých pudrech, které s oblibou kombinovala s křiklavě rudou rtěnkou a těžkým parfémem.

      Ernestína nikdy nepostrádala ženský afekt a neztrácela ho ani ve svém věku. Stávalo se často, že svůj obličej nonšalantně přepudrovávala i v přítomnosti četných návštěv. Ona totiž  ta její pudřenka, to byla rozkošná dózička, téměř estetický skvost velikosti pštrosího vejce, vyrobený s ornamenty pomalovaného mléčného skla. Matka mi vyprávěla, že kdykoli vstoupila do jejího pokoje, mohla na té věcičce oči nechat! A že by třeba s chutí spontánně poodešla k toaletnímu stolku, vzala dózičku do ruky, vytáhla z ní labutěnku, přivoněla si k ní…ale, …to ne, …to určitě ne! To by bylo bývalo  nevkusné a  troufalé, …to nemohla udělat!

    Neboť v přítomnosti Ernestíny bylo nejvhodnější buď pokorně mlčet, anebo zdvořile odpovídat na její všetečné otázky. Jí samotné klást otázek méně, absolutně se vyvarovat dotazů, ohledně jejího zdraví a minulosti, nejlépe jí však  žádné otázky nepokládat! Bylo pak nanejvýš žádoucí tvářit se při rozhovoru přívětivě a pokorně.

    Její soukromí bylo plné černých polštářů a vlněných přikrývek, stříbrných svícnů, knih, těžkých zlatých šperků a obrazů v ponurých zemitých barvách.

     Co dělala a čím se v mládí zabývala, to již nebylo možné vystopovat, protože dotěrné otázky ohledně své minulosti často odbývala stručnou větou: měla jsem těžký život!

      Pamětníci říkávali, že v mládí to bývala velice krásná, leč chudá dívka (byla dcerou krejčovského pomocníka). Že prožila dvě světové války, důvěrně znala hlad, nejistotu, bombardování, a že kromě svého manžela milovala ještě císaře Franze – Josefa. A že mnoho věcí ve svém životě poztrácela a o mnoho věcí přirozeným způsobem přišla, ale …

     Od počátku roku 1951 tušila, že stojí na prahu ztráty největší.  Že přijde o to jediné, v co ještě věřila, co bylo smyslem jejího života a s čím dokonale souzněla – přijde o své syny.

    „Nenávidím to tady, Valérie! Tuto temnou přezdobenou barabiznu, z které se mi dělá špatně! Nemůžu se dočkat, až budeme opět venku na vzduchu!‘‘ posteskla si jednoho nedělního odpoledne Zuzana, když spolu s mojí matkou jako budoucí snachy ukončily vizitu u paní Ernestíny. Před malým okamžikem ještě obě spořádaně seděly oproti staré dámě a probíraly obvyklé věci života, avšak jakmile se ocitly na ulici, Zuzana hned vybouchla:

     „Ty věčně stažené rolety a přítmí jako v márnici. Ty depresivní melodie a ten odporný parfém, co tam neustále visí ve vzduchu! Tobě to nevadí?“

      Valérie byla o něco smířlivější: „Stará paní je hodně nemocná, … buď k ní shovívavější!“

      „Shovívavější?“ Zuzana zpitvořeně opakovala. „To tedy nikdy! Vůči této důře nemůžu být nikdy shovívavější!“

      „No ták, Zuzko! Nebuď k ní tak zlomyslná!“ oponovala Valérie. „ Přes všechnu  ponurost tam má jednu věcičku, která celý pokoj zázračně oživuje!“

     „A co jako?“

     „Skleněnou pudřenku! Má ji položenou na toaletním stolku!“

     „V životě jsem u ní žádnou pudřenku neviděla!“

     „Tak se příště pořádně dívej a nebuď tak zaujatá!“

 A ironií všeho toho podivného dění posledních měsíců se měl stát onen bezohledný fakt, že Ernestína ztratí své syny v jeden jediný (prokletý) den.

   Na červen se totiž chystala svatba a to ne ledajaká, ale dvojitá!

Ernestína už věděla, že synové jí brzy opustí! Ti malí hýčkaní caparti, kterými se všude tolik chlubila, kteří byli její krev a její myšlenky, to nejlepší, co ji mohlo v životě potkat, za pár týdnů navždy opustí domácí přístřešek.

     Ano, dalo se to čekat, jednou to přijít muselo, to Ernestína věděla. Jen netušila, co bude s ní a s jejím životem?  Když se v noci dlouhé hodiny převalovala na lůžku, a pak  jen němě civěla do stropu, pronikal do ní trn kruté pravdy, hlásající, že zanedlouho vyschne zdroj jejího opravdového štěstí, že bude nenávratně pryč, poněvadž jí ho vezmou!

    Ernestína si přiznávala, že všechny životní  role hrála dobrovolně a s láskou! Jen v roli tchýně asi nikdy neobstojí! Nikdy v ní nebude hodnověrná.  Vlastně si roli tchýně nikdy nepřála poznat. Bude jí totiž chybět zanícení – zápal pro hru! Na tomto poli šlo totiž  o mladé, kurážné spoluhráče; o zatraceně silné protihráče a ona si svou energií nebyla mnohdy jistá.

A tak tonula v hluboké zmatenosti. Své budoucí snachy přijímala bez úsměvu, se zdánlivou tichou rezignací. Ta jí ostatně pomáhala i při porodních bolestech, když přiváděla své syny na svět. A tatáž rezignace jí pomáhala i hbitě seběhnout do sklepních prostor, když vnímala ve vzduchu šikanu  válečných sirén. A s toutéž odevzdaností  přijímala i fakt, že její synové nebudou více bydlet v jejím domě. Norbert se měl po svatbě stěhovat k Valérii …

 A milovaný Albert (a při této myšlence vždycky hořce polkla) do nenáviděného bytu nemocniční svobodárny…

Pokračování příště