Sten zhrzeného ženicha

Otevřela jsem dvířka na půdu a uvolnila kovové schůdky z úchytu. Vylezla jsem nahoru a ocitla se na čerstvých, smrkem vonících prknech, na kterých ležely staré krabice, napěchované památkami z rodičovského domu. Dychtivě jsem ...

... jednu po druhé  pozotvírala, ale až v té předposlední jsem na ně narazila - na stará alba, vázaná do hnědé kůže anebo do plátna pískové barvy.

     Nadšeně jsem si k nim poklekla, jedno z nich otevřela a nostalgicky v něm listovala. Máma, táta, Zuzana, … a samozřejmě Albert!

    Album jsem zaklapla, vložila ho do tašky, a zavřela jsem i poloprázdnou krabici, na jejímž dně - všimla jsem si - zůstal štůsek starých dopisů. Neveliký, asi 6cm vysoký balíček! Ležel tam a tiše mne vyzýval – všimneš si mne či nikoli? Potěžkala jsem ho, přičichla k němu a nakonec ho ledabyle přihodila k albům do tašky.

    Ještě toho samého večera jsem opatrně rozvázala zažloutlou bavlněnou šňůrku, která je držela pohromadě a zběžně si prohlédla poštovní známky s osobnostmi tehdejší doby. Našla jsem portréty  Klementa Gottwalda, Aloise Jiráska, Pavla Országha Hviezdoslava. Namátkou jsem si jeden vybrala a hned se do něj i  začetla.

      Moje drahá ženuško!

      3.7.1951                                                                      

      S velkou radostí v srdci Ti oznamuji, že tento dopis se stává první slavnostní depeší, kterou Ti posílám teď už nikoli jako své milé dívce, ale jako své legitimní ženě.  A abych Ti dokázal svoji manželskou lásku, hned po příchodu sedám na postel  a píši Ti následující řádky!

     Dnes ráno jsem šťastně, ačkoli velmi ospale, dorazil do kasáren. Když jsem na bratislavském nádraží přestupoval  na rychlík, na peróně na mne čekalo překvapení – hotový malý orchestr. Hudebníci byli snědí, temperamentní a v parádní náladičce. Nastoupili a hráli nám ještě dalších padesát kilometrů, než se sbalili a na další zastávce  vystoupili. Škoda, říkal jsem si, neboť  pocit bujaré radosti, který jsem před  několika hodinami  tak těžko opouštěl, jakoby se s hrajícím orchestrem opět ke mně navracel. O to bylo těžší překročit v brzkých ranních hodinách vstupní bránu kasáren. Ovšem, čekaly tu na mne četné gratulace a velký zájem o sdílení čerstvých pocitů novomanžela. Dokonce mi dnes odpoledne i samotný podplukovník přišel pogratulovat! Tudíž, …jak jsem se zmínil, jsem značně unaven, jelikož jsem  namačkán na sedadle  celou cestu takřka neusnul.

     Je hrozně těžké se po uplynulém třídenním civilním životě opět zařadit do starého prostředí. Zatím mi k  tomu dopomáhá vzpomínka na jejich  nezapomenutelnou atmosféru. A snad se později onou konejšivou silou stane naděje, že budoucí  dny strávené s Tebou budou podobnou životní oslavou…

       Abych to tedy shrnul: uplynulé tři svatební dny se staly jakýmisi korunovačními klenoty (snad to nevyzní jako nadsázka) našeho dvouletého úsilí a boje o naši lásku. Přesto, …musím konstatovat, …vtěsnalo se do toku konečné satisfakce několik minut, …několik Tebou vyslovených slov, jejichž tón a ozvěna ještě i teď  okupují moji mysl. Čím více je od sebe odháním, tím více na mne útočí a potažmo, … tím více si je nedovedu vysvětlit!

     Správně! Vycítila si moji zmatenost a ptáš se co mne trápí?

     Nuže, ... osvětlím moje rozpaky! Pamatuješ, v neděli jsi byla u nás na obědě. Sešli jsme se všichni u stolu, vždyť už bylo po všem ..Ty, já a moji rodiče … Maminka vytáhla slavnostní ubrus a obědový servis, který se používá jen výjimečně …tedy, abych to zkrátil: seděli jsme za stolem, když Ty jsi se znenadání začala ptát na Alberta,  kde je a proč se zdržuje venku takovou dobu? A poté jsi řekla větu, která  zněla přibližně v tomto smyslu : Já jsem do Alberta  zamilovaná …

      Pamatuješ …???

      Valérie! Ačkoli jsem to v té chvíli nedával najevo, přiznám se, bylo mi těžko a cítil jsem se Tvojí poznámkou poněkud dotčen. Mrzelo mne, že si jako moje žena  netrpělivě očekávala Albertův příchod (což jsem si ohlédnuvše se zpětně uvědomil i při jiných příležitostech). Jak se zdá, …moje přítomnost nebyla pro Tebe vším. A když to umocním  faktem, že se  vše odehrálo 24 hodin po naší svatbě …víš, od té chvíle mi tato  nevinná poznámka nedopřeje zaslouženého klidu. A  kýženého zadostiučinění …víš?

      Ležím  na své kasárenské posteli a píšu Ti  tyto řádky ve vnitřním chaosu a v tužbě celou záležitost v co nejkratší době objasnit! Ne, doopravdy se nechci dostat ani jen do stínu spalující žárlivosti! Ale všiml jsem si - nucen  udělat si malou retrospekci - že kdykoli mluvíš a Albert je hostem naši debaty, mluvíš spíše k němu, obracíš se na něj, zajímáš se o jeho záležitosti více, než by bylo zdrávo! Do dnešního dne jsem si to vysvětloval tím, že v době mé dlouhé nepřítomnosti si se dělila o své starosti s ním, …on byl jediným mužem, se kterým si se důvěrněji stýkala, zatímco já byl daleko, chodil na únavná vojenská cvičení a nemohl se dočkat vzácné chvíle, kdy mi bude doručen tvůj  dopis! Ale že by jsi byla zamilovaná!!! To je mi velkou záhadou!

       Uznávám, že Albert je velmi přitažlivý muž, jehož auru posiluje jeho strmě rostoucí úspěch u žen, …ale že vedle mne ještě i on by mohl být Tvé přízni nakloněn ?

     Tak vidíš moje drahá! Střecha, která se tváří jako rouška přátelství, a pod kterou  se ve jménu vzájemné pomoci dějí  velké důvěrnosti mezi mužem a ženou,  mnohdy nepřináší nic víc, než kýžené nepříjemnosti. Určitě máš ještě v živé paměti Zuzanu! Není ta doba ještě tak mrtvá, abys ses nepamatovala jakým  dílem šarmu a humoru přispívala do našeho čtyřlístku! Představ si sebe na mém místě, dopis pokračoval,  …kdybych já řekl, že jsem se zamiloval ….

    Byla jsem nucena udělat si ve čtení přestávku. Zadívala jsem se do jasného plamene svíčky, jehož štíhlé tělo neprolamovaly žádné vzdušné víry a přemýšlela jsem…

     Co jsem to vlastně četla? Jakýsi zapomenutý dopis z roku 1951, který sice začal laskavými slovy, ale který  záhy přeladil na ukřivděný tón. Váhala jsem, zdali mám mít tu troufalost a vytáhnout ze štůsku dopis další, ve smyslu, abych si nekazila dojem? Abych nenarazila na něco, co jsem nevěděla a co mi bylo schválně zatajováno?

    Pokračování příště ...