Co se kdysi stalo v kloboučnickém krámku?

Na počátku bylo jedno zcela náhodné setkání! V kloboučnickém krámku. Valérii bylo dvanáct let, když si jednoho odpoledne v žáru letního slunce vyšla se svojí matkou Márii korzovat po městě. Odmalička vášnivě hltala biograf...

... a tak společně navštívily první odpolední představení. A protože obě milovaly i zmrzlinu, po kinu se zastavily na náměstí v cukrárně Schöller. A pak na zpáteční cestě,  když se společensky unavené loudaly horkým letním městem, míjely i jistý kloboučnický krámek, v jehož výkladu Mária zahlédla jeden překrásný letní klobouk.  

     Valérie si  dodnes  živě pamatuje, jak tam její matka  zkoprněle stála a skoro nedýchala. A jak pak spěšně popadla její  drobnou ruku a táhla ji do obchodu.

    Mária vešla majestátně dovnitř, postavila se k bytelnému pultu a prsty netrpělivě bubnovala do prosklené vrchní desky, zatímco její dcera se zvědavě rozhlížela po interiéru. Očima klouzala po vitrínách a poličkách, které sahaly až ke stropu, a kde byly jednotlivé kusy zboží vystavené jako drahé exponáty. Vonělo to tam po kvalitním tabáku, po drahé kůži a kolínské pana majitele. Však se také snažil, aby jeho obchod dostal punc toho nejlepšího...

     Ale nebyly tam samy.

     Vzadu, v pravém koutě, u vedlejšího pultu stáli další dva zákazníci. Postával tam jakýsi vytříbený mladík se svojí společnicí; Valérie si jich skoro nevšímala, věnovala jim  spěšný pohled, po kterém plně zaměřila  pozornost na prodavačku. Ta úslužně vysvětlovala, že klobouk je výsledkem precizní práce vídeňských modistů, pozorně ho vytáhla z výkladu, avšak v okamžiku, kdy se zase chystala něco pronést, znejistěla. Obchodem se totiž začal rozléhat perlivý smích, až z toho zaléhalo v uších. Zvukový podnět pochopitelně  naplnil celou místnost a strhl na sebe veškerou pozornost. I Valérie se ohlédla, kdo se tak štědře veselí a …ano, zjistila, že  to byla ta mladá žena, patřící k mileneckému páru. Podobně jako její matka, i ona si zkoušela klobouky, a ačkoli jich měla před sebou na pultě hned několik, přála si vidět další a další. A když vyčerpala skladový sortiment klobouků, vzrušeně se vrhla na kabelky a rukavičky; každý předmět toužila vzít do své jemné ručky a ohmatat ho! Chudák pan Udvardy, majitel krámku, nevěděl kam  dřív skočit! Oslnivá krása oné panovačné slečny ho doslova šokovala. Uhranut jejími povely, hbitě vyskakoval na žebřík, potom s plnýma rukama pružně seskakoval jako cvičený panáček. Chudáček měl z  toho kde co dal hlavu zamotanou. Ovšem více, než krásou byl posedlý faktem, že ona rozpustilá slečinka je dcerou bohatého obchodníka a takový zákazník přece vyžaduje mimořádnou péči, to dá rozum!!!

     A tak když bylo  konečně  shromážděno veškeré zboží, mohlo se začít zkoušet. Slečna přistoupila k velkému zdobnému zrcadlu a nasazovala si klobouky pěkně po pořadí. Její společník jí galantně pomáhal; bral jí z ruky odzkoušené kusy a obratem jí podával ty neodzkoušené, upravoval jí vzadu vlasy, ale slečna jen rozverně gestikulovala  a pořád nebyla spokojená. Hlasitým povelem si poručila další zrcadlo, a tak chudák pan Udvardy! Jen co si zcela vyčerpán odskočil na chvíli do vedlejšího kumbálu, už přinášel další těžké empírové zrcadlo. Společník slečny se ho okamžitě chopil a přidržoval jí ho tak, aby mohla svoji působivou podobu konečně spatřit i zezadu. Posílal jí pohledy naplněného milence a obdivně komentoval její vzhled. A tu zase něco přidržel, tam něco uhladil, podával jí kapesník, nebo malé příruční zrcátko, zkrátka radil jí, co jí sluší a co nikoli, a vše prováděl s jemnou dvorností, že malá (okouzlená) Valérie si ho teprve všimla. Teprve tehdy zbystřila, a pak už jen dychtivě sledovala jeho  noblesu, kterou  do té doby zcela přebíjela okázalá halasnost jeho společnice. Uchvácena  neznámou dvojici, nemohla se od těch rozkošných námluv  odtrhnout. Celým svým vědomím byla do té tajemné hry vtahována. Ale co to bylo? Prastará hra muže a ženy? Svědectví vzájemného obdivu s tolikerým vnitřním jiskřením, až se něco …něco  neznámého  pohnulo  i v jejím nitru?

    „ Pojď, jdeme!“ Mária zavelela a vykročila k východu, ale Valérie silně zaprotestovala.

   „ Néééé … ještě ne!“

   „ Ale drahoušku! Já už vše vyřídila, odcházíme!“

     Ale Valérie si zatvrzele stála za svým.  Ještě alespoň chviličku si přála zůstat v blízkosti onoho okouzlujícího páru. Toužila sledovat jejich zamilované škádlení, ovšem její matka byla stejně neoblomná jako ona. Přistoupila k Valérii a  snažila se ji probudit trhnutím za rukáv. Marně. Valérie se jí vyškubla a dál si ji nevšímala. A tak se rozhodla, že odejde sama. Rázně vykročila ke dveřím, otevřela je a v ten moment celý krámek zaplavil sluneční svit, valící se dovnitř z prohřáté letní ulice. Mária nechala dveře schválně pootevřené. Domnívala se, že jakmile se ztratí za rohem, Valérie znejistí a vyběhne za ní ven.

    Mýlila se.

    Světlo z ulice přinutilo mladého muže odvrátit pozornost od své společnice a  podívat se směrem k jeho zdroji. Svůj pohled stočil ke dveřím! Valérie stála hned vedle nich, a tak si ji nemohl  nevšimnout. Nemohl ji svýma očima minout, stála tam nepohnutě a toporně …a pak skutečně, v jednu chvíli se podíval i na ni, podíval se jí do očí …a …poslal jí krátký, spiklenecký úsměv …

    Valérie okamžitě zpanikařila!  Kontinuální intenzitu toho úsměvu vydržela pouhopouhou vteřinu. Potom celá polekaná zbaběle vyběhla ven  rovnou do matčiny náruče. Ta samozřejmě neodešla, majetnicky popadla dceru za ruku a potom, jak si Valérie vzpomíná, celou zpáteční cestu jen mluvila, mluvila a mluvila, avšak ona  ji stejně neposlouchala ...

     Bouřlivě očarovaná  přestala vnímat celý zbytek dne. Po návratu se stáhla do svého pokojíku, posadila se a vzala do ruky svou oblíbenou porcelánovou panenku. Pokoušela se zklidnit a utřídit si  výjevy z kloboučnického salónku, které si podobně jako třpytky ve skleněném těžítku, postupně sedaly na dno její mysle. Na dno nakonec dopadl i poslední třpyt, poslední vzpomínka – usměvavé oči onoho mladíka …

     Valérie byla moje matka! Byla jsem dospělá, když ten klobouk jednoho dne vytáhla ze skříně a ukázala mi ho. Řekla, že už téměř půlstoletí leží ladem zcela nedotčen, ale že ho stále nedokáže vyhodit.

     V tom čtyřicátém  ji však ten klobouk vůbec nezajímal. Od chvíle, co ji Mária hned druhého dne vyzvala, aby ji opět doprovázela do kloboučnictví,  byla hrozně nervózní. Vzpomínka na kouzelný včerejšek  byla emotivnější než všechny klobouky světa, a tak nemohla popadnout dech do doby, než  obě dorazily před dveře obchodu a ty se otevřely. Známé šero s vůní tabáku je takřka  magicky vtahovalo dovnitř. Mária se hnala k pultu, kde stála v pozoru úslužná prodavačka, ovšem ve Valérii se něco bolestně kouslo. Živena jakousi slepou nadějí, jejíž obsah nebo smysl chápala jen podvědomě, rozhlížela se kolem dokola a nemohla odehnat zklamaní! Obchod se jí zdál tak prázdný, až opuštěný.  Jedinými zákaznicemi tam byly ona a její matka, a přitom, celou cestou tam si ve skrytu duše malovala, že uvnitř, přesně  na tom samém místě  jako včera, bude stát onen  mladík, který tak působivě asistoval své společnici. Naivně si vysnila jakousi ideu, že si snad i ona slečna nějakou koupi ze včerejška rozmyslela a vrátila se do obchodu stejně jako ona a její matka.

    Mária si mezitím nechala klobouk ještě jednou předvést. Různě s ním obracela a střídavě si ho nasazovala a sundávala, zatímco Valérie nespouštěla oči ze dveří. Přešlapovala z nohy na nohu a malovala si mladíkův příchod … ale nic! Nakonec Mária zaplatila, prodavačka klobouk zabalila a s vděčným úsměvem jí ho předávala ….a …a …vizita v krámku byla u konce.

     Obě zákaznice odcházely!

     Ta starší nadmíru spokojená, zatímco ta mladší? Pořádně rozmrzelá!

      „Kdykoli jsem kolem toho obchůdku procházela, vzpomněla jsem si na tuto epizodku. Ale toho neznámého mladíka jsem vícekrát nepotkala.“

      „Vážně ne?“

      Matka smutně zavrtěla hlavou.

     „ Ani ve městě, nebo na plovárně?“

      Máma zamyšleně mlčela.

      „ A kdo byla ta slečna? Tu si také nepotkala?“

     „Tu ano!“ řekla zádumčivě. „ Byla to velká krasavice, ale i velká hříšnice města. Dovádivá, rozverná, veselá...  Užívala si života. Sem – tam se mihla v ulicích, ale buď šla sama, vždy krásně oblečená, anebo ji doprovázel nějaký muž; nikdy však ten, kterého jsem hledala. Až po válce, po čtyřicátém pátém jsem se dozvěděla, že se už do města nikdy nevrátila. Skončila v koncentračním táboře. Do té osudné chvíle žila rychle, naplno, intenzivně, snad svoji brzkou zkázu i  podvědomě tušila a tak si užívala své krásy, svého dobrého bydla, nápadníků …“

     Smutný konec, povzdechla jsem si a zamyšleně vzala klobouk do ruky.

„Kvůli této smutné vzpomínce opatřuješ babiččin klobouk dodnes?“

 Matka se zatvářila tajemně.

 „ A kdoví, jestli tam nakonec neskončili oba, ona i ten mladík! Kdoví, kde našel on svůj konec?“ řekla jsem zamyšleně.

     V tom okamžiku se matce nečekaně vyjasnil obličej. Potutelně se usmála a pravila:

     „  Není úplnou pravdou, že jsem ho vícekrát neviděla.“

     „  …???“ zpozorněla jsem.

     „ Pravdou je, že jsem ho dlouho po této epizodě neviděla. Muselo uběhnout dalších osm let, než jsme se znovu potkali. Mně bylo tehdy dvacet a jemu o osm více. A za další dva roky se stal mým manželem.“