I na tebe se něco chystá!

NAZÍTŘÍ SE MÁMA na zpáteční cestě z práce zastavila na poště, aby odeslala dopis. Právě šla od přepážek a sestupovala po schodišti, kdy byla pevnost její nervové soustavy opět nemilosrdné zkoušena.

Paní Schulzová! Vyhnout se Zuzanině matce  nebylo možné. Máma ji s hrůzou spatřila na poslední chvíli, stará Schulzová právě vystupovala  po schodech nahoru a máma ji uviděla přes skleněnou výplň dveří. Nebylo ani času ani místa, kam by se schovala, a tak s tichou bázní čekala na tu svízel živého střetu. Sebrala všechny síly a paní Schulzovou vlídně pozdravila, avšak stará dáma se neobtěžovala a zůstala bez pozdravu. S nenávistným jiskřením se usmála  a pak chladně pravila:

     „Ach, jaká sladká chvíle vás potkat, Valerie!“ Zastavila se a proměřila si matku opovržlivým pohledem. Uprostřed čela měla svojí příznačnou rýhu zloby. „ Poslyš děvenko, nedoneslo se ti náhodou, že i na tebe se něco chystá? Že tě nejspíše  stihne stejný osud jako naši Zuzanku! Povídá se  o nějakém nemilém překvapení, šušká se to všude po městě! Copak jsi nic neslyšela?“ ptala se jedovatě.

     Máma mlčela.  

    „Nu, říká se, že pod svícnem bývá největší tma! Proto si dávej pozor a buď bdělá, abys nebyla jednoho dne zbytečně zaskočená. Rodiče tvého nápadníka jsou jako alegorie stoleté vody – před ničím se nezastaví! Proto buď ostražitá a nevěř všemu, co ti nakukají.“

    Cynicky se usmála a opět bez pozdravu vystoupala nahoru k přepážkám.

     Máma přišla domů a celá  zkoprnělá v rychlosti popsala incident Márii. Poté se zavřela u sebe v pokoji. Schoulila se do klubíčka a na oblast břicha si přiložila polštář. Ta lstivá babizna ji zase zasáhla! Nikdy nezapomene na to ďábelské uspokojení, které hyzdilo její stárnoucí rysy. Fuj, pomyslela si a jako antidótum si přivolávala myšlenku na Norberta, na to, jak moc by ho teď potřebovala mít u sebe, až konečně na hodinku usnula.

     Probudilo ji až vytrvalé klepání na dveře. Matka procitla do konejšivého šera a s hlavou těžkou jako balvan poslepu odpověděla:

     „Dále!“

     Dveře se tiše otevřely a Mária promluvila: „Ohřála jsem ti zeleninovou polévku. Pojď, povečeříme!“

     „Já nemůžu! Nemohla bych pozřít ani kuličku hrášku. Přines mi prosím čaj, …čaj s medem!  Pan doktor přece říkal, že med je dobrý na nervy.“

     Mária si vzdychla.

     „Dnes na mne nečekejte. Povečeřte sami!“ špitla moje matka.

     Mária beze slova pokrčila rameny a vyšla z pokoje…

     „A …mami! Přines mi to malé kapesní album, které jsem dostala od Norberta k loňským narozeninám! Víš přece které!“

     Mária přikývla a beze slova opustila dceřin pokoj. Zamířila do kuchyně aby uvařila čaj, a když se vracela s podnosem, zastavila se v salonu pro požadovanou věc. Otevřela dveře knihovny, rukou chvíli šátrala v prostoru za seřazenými svazky, a pak zpoza nich vytáhla malé kapesní album. Položila ho na podnos a zamířila do dceřina pokoje.

     Matka stále ležela se zavřenýma očima a s polštářem položeným přes břicho.

    „No tak holčičko moje, vzchop se! Nesmíš si to všecko tak brát!‘‘ pohladila ji po tváři a nalila čaj do šálku. „Nemůžeš čekat, že každý bude jásat nad tvým štěstím. Někteří ti ho budou chtít překazit, a když se jim to nepodaří, tak tě budou alespoň strašit, jako dnes ta hydra Schulzová. Nic si z ní nedělej, pořádně se napij a všechen strach tě přejde.“

    Mária se usmála, zavřela za sebou dveře a moje matka zase osaměla. Album si položila na polštář a chvíli na něj volně hleděla.  Když ho dostala darem od Norberta, měla z něj bláznivou radost. Otočila tvrdými deskami a začala obsahem pomalu listovat. Uvnitř bylo několik černobílých fotografií, z kterých by zvláště jedna mohla posloužit jako zdařilá reklama v poválečné éře francouzského magazínu ELLE. U  ní se zastavila, vytáhla ji z lepících rohů a dlouho ji zkoumala.

    Ano …ta stará poctivá plovárna, která dominovala celé fotografii, slouží svému účelu ještě i dnes. Před šedesáti lety se v několika momentech stala pozadím příběhu, který mohl začít třeba jedním teplým ránem někdy uprostřed léta roku 1950, kdy se před místní plovárnou kupila dlouhá fronta nedočkavých návštěvníků. Upocená biletářka nestačila trhat vstupenky a zároveň kasírovat drobné za vstupné. Moje matka měla už dlouhé čekání za sebou. V převlékacích kabinách si spolu se Zuzanou (nejlepší přítelkyní) zrovna navlékala plavky, zatímco tou samou procedurou, jen v kabinách pro muže, procházel Norbert s Albertem. Oba páry se nakonec sešli na předem domluveném místě, kde ve stínu starého kaštanu roztáhli velkou výletní deku a konečně se usadili. Dva zamilované páry!  Dvě křehké mladé dívky a dva atletičtí  mladíci – jejich obdivovatelé a nápadníci. Dívky jako nejlepší přítelkyně a muži jako věrní bratři. Tato fotografie byla nejen ze všech nejhezčí, ale nejlépe vystihovala neporazitelné, leč slepé mládí.

      Právě na ni matka čas od času trpce myslívala. Na onen zárodek  neotřesitelné jistoty, který sliboval, že se těm čtyřem mladým lidem nemůže nic  stát. Onoho letního dne ještě vše probíhalo tak, jak mělo a jak se očekávalo!

Pokračování příště.